Kde se vzalo, tu se vzalo povinné ručení

Povinné ručení patří mezi zákonná pojištění. V České republice jsou motoristé uvědomělí a podstatná většina má svůj vůz řádně pojištěný. Pouhé minimum si jich troufá jezdit s nepojištěným vozem. Přemýšleli jste ale někdy o tom, kde se myšlenka na toto užitečné pojištění vzala?

O tom, že povinné ručení, je opravdu užitečné a má smysl, nelze pochybovat. K dopravním nehodám dochází každý den a jen díky povinnému ručení obdrží poškození odškodné vždy včas a v odpovídající výši. Nebýt povinného ručení, museli by poškození odškodné vymáhat od viníků nehody, což by byl zásadní problém.

Způsobil si škodu? Zaplatíš!

S principem obecné odpovědnosti zakotvené v zákoně se můžeme setkat již na počátku 19. století. Konkrétně máme na mysli Všeobecný občanský zákoník vydaný v roce 1811. Jeho součástí bylo ustanovení obecné odpovědnosti uplatňované na základě principu odpovědnosti za zavinění. Do toho přirozeně spadaly také škody způsobená provozem prvních motorových vozidel.

S rychlým vývojem automobilů, které byly rok co rok rychlejší a silnější a následky dopravních nehod tragičtější, se objevila nutnost vzniku zákona týkajícího se přímo automobilových škod. V srpnu 1908 byl vydán zákon č. 162/1908 Sb. o ručení za škody z provozování jízdních silostrojů (automobilů), kterému se brzy začalo říkat automobilový zákon.

Nový zákon jasně definoval odpovědnost vlastníka a provozovatele automobilů a vztahovala se na silnice, cesty a vůbec všechny veřejné plochy. Pojištění odpovědnosti však ještě zůstávalo dobrovolné. Ze zákona byly vyjmuty pouze osoby ve vojenské služby v případě, že škodu zavinili při výkonu služby.

Cesta od dobrovolnosti k povinnosti

První povinnost sjednání pojištění se týkala vybrané skupiny provozovatelů automobilů a byla ukotvena v novém zákoně č. 198/1932 Sb. o dopravě motorovými vozidly. Pojištění bylo povinné pro živnostníci podnikající v oblasti přepravy osob či nákladů. Doklad o pojištění museli předložit na živnostenském úřadu, jinak jim nebyla udělena koncese.

Dalším krokem byl zákon č. 81/1935 Sb. o jízdě motorovými vozidly, který jako první představil veřejné povinné pojištění vozidel. Od roku 1935 bylo pojištění odpovědnosti povinného pro každého vlastníka motorového vozidla zapsaného v rejstříku československých motorových vozidel s výjimkou řidičů ve vojenské službě a státní správě.

Pojištění nekrylo celou škodu. Zaviněné škody do výše 400 korun platit viník a v případě vyšších škod se na úhradě podílel 10 %. Už tehdy byl založený Fond na podporu při úrazech motorových vozidel, předchůdce dnešního Garančního fondu. Stejně jako dnes příspěvky do fondu odváděly pojišťovny a to ve výši 1 % z čistého zisku.

40 let ve znamení znárodnění

Komunistický režim znárodnil všechny komerční pojišťovny, které převedl pod jediný národní podnik Československá pojišťovna. Dosavadní zákon nahradil zákon č. 56/1950 Sb. o provozu na veřejných silnicích. Po dobu 50 let nebylo možné vybrat si pojistitele ani produkt. Dokladem o pojištění byla pouze poznávací značka. Nevedla se ani evidence neuhrazeného pojistného, protože to na úhradu škody nemělo žádný vliv.

Po sametové revoluci a osvobození republiky byl zákon označen za nevyhovující. Trvalo ale ještě pár let než byl zákon nahrazen novým zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Zákon začal platit v roce 2000 a teprve od té doby si motoristé zase mohou dobrovolně vybírat pojišťovnu i různé variantu povinného ručení. Znovu byl zřízen Garanční fond.