Na světě se naštěstí (a prozatím) odehrály jen dvě jaderné katastrofy. K první z nich – výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu došlo 26. dubna 1986. O dvacet pět let později pak svět potkala další jaderná tragédie nevídaného rozsahu. 11. března 2011 totiž vybuchla jaderná elektrárna v japonské Fukušimě. Můžeme tyto dvě katastrofy srovnávat? V něčem určitě ano. Jde ale o situace, před kterými je třeba mít přirozený respekt.
Obě jaderné havárie byly podle stupnice INES (The International Nuclear Event Scale) hodnoceny nejvyšším číslem 7 (velmi těžká havárie). Stupnice byla zavedena v roce 1990 a jejím cílem je posuzování poruch a havárií jaderných zařízení. Stupnice zařazuje události do sedmi stupňů: stupně 1 až 3 se označují jako nehody, stupně 4 až 7 pak jako havárie. Události, které nemají žádný bezpečnostní význam a jsou klasifikovány stupněm 0 (pod stupnicí), se nazývají odchylky.
Černobylskou elektrárnu, jejíž součástí byly 4 reaktory, slavnostně otevřeli v roce 1977. K havárii, při níž byl jeden z reaktorů závažně poškozen, pak došlo o devět let později. Katastrofu zapříčinila kombinace lidských chyb a nestability reaktoru. Zamořeno radioaktivním Césiem bylo území o rozloze 1 437 000 km ², což odpovídá zhruba 37 % území Evropy. 2 osoby zemřely přímo při výbuchu, dalších 29 pak na akutní syndrom ozáření do 3 měsíců. Podle odhadů OSN ale bylo obětí mnohem víc. Na rakovinu štítné žlázy jich mohlo umřít kolem 4 000.
Jaderná elektrárna ve Fukušimě byla otevřena v roce 1971. Bez větších potíží pak pracovala až do 11. března 2011. Příčinou katastrofy bylo neobyčejně silné zemětřesení a následná vlna tsunami. Z celkového počtu 6 jaderných reaktorů byly během havárie závažně poškozeny čtyři. V tomhle případě bylo zamořeno radioaktivním Césiem území o rozloze 30 000 km ², což odpovídalo asi 8 % Japonska. Během nehody naštěstí nikdo nezemřel. V rámci evakuace ale došlo ke smrti 1 000 lidí.
Během jaderné havárie v Černobylu muselo být z Ukrajiny, Běloruska a Ruska evakuováno na 335 000 osob. Neobyvatelná zóna v tomhle případě činila 30 kilometrů. Do vzduchu se totiž dostalo 5300 PBq radioaktivního Césia. V případě japonské katastrofy byl počet evakuovaných značně nižší. Šlo zhruba o 140 000 osob. Rozsah neobyvatelné uzavřené zóny kolem elektrárny byl stanoven na 20 kilometrů. Během havárie se do ovzduší dostalo 520 PBq Césia.
Posledním kritériem, které se pokusíme srovnat, je informovat obyvatel. Zatímco komunistické špičky před veřejností tajily kritickou situaci v Černobylu, v Japonsku se začaly lidem okamžitě rozdávat jódové tablety, které tělo nasytí „bezpečným“ jódem, aby nepřijímalo radioaktivní látku. Stát tady navíc varoval Japonce před konzumací mléčných výrobků a jídla ze zamořené oblasti a ihned tyto produkty začal stahovat z oběhu.
Proto byly štítné žlázy zasažených Japonců vystaveny průměrné dávce záření 4,2 mSv u dětí a 3,5 u dospělých, zatímco v zamořené oblasti na Ukrajině dávka přesahovala i 200 mSv. Tady totiž občané bez starostí několik dní po neštěstí konzumovali kontaminované mléko a potraviny a jejich žlázy (z důvodu nedostatku jódu v potravě) reagovaly na přítomnost radioaktivního jódu mnohem citlivěji.
Srovnávat obě katastrofy je sice na místě, ale vesměs nemožné. Obě se totiž lišily v zásadních věcech. Ať už šlo o počet obětí nebo únik radioaktivního Césia. Jedno je ale jisté, Japonci jadernou katastrofu „ustáli“ s menšími škodami na životech. Mohla za to informovanost obyvatel a okamžitá preventivní opatření, o kterých si mohli nechat na komunistické Ukrajině pouze zdát.